Už podruhé

5
0

Vracím se z projížďky s přítelkyní a už podruhé jsem tento týden najel na hovno (co to znamená pochopí jen zasvěcení vozíčkáři, co už někdy vyjeli hovno), přítelkyně nese tašku plnou potravin. Já se jí omlouvám, jakej jsem kus vola, že nehledím pod kola, ale to už se tenhle týden omlouvám podruhé, takže přítelkyně rezignovala na to nějak reagovat.

Čekám u vchodových dveří až doběhne od umyvadla s mokrým hadrem a očistí mi zadní kolo od hovna. Ale než to dokonči, tak odjedu na záchod, kde jí oznamuji, že na mě přišlo kadění, proto mě začne vysvlíkat a následně posadí na záchod. Chválím jí jásotem, že má se mnou tak pevné nervy a ona mě potleskem povzbuzuje v kadění (pochopí jen opatrovníci lidí s hendikepem, kteří zažívají dennodenně tenhle stereotyp), a pak mě jen posadí na vozík, protože musí dočistit to hovno, co jsem dovezl z venku. Sotva ho dořeší, šlápne do zbytku hovna, kterého si nevšimla, že samovolně odpadlo od zadního kola vozíku, no a pak se ozve: „cililink!“

Ty vole návštěva! To je to poslední, na co máme v tohle posraný odpoledne náladu, ale přesto se rozběhne otevřít. Za dveřmi postává pošťák s krabicí, ve které je ukrytá přenádherná zimní bunda. Tím se svět opět dostal do příjemné rovnováhy.

5
0
By | 2017-12-11T17:17:20+00:00 Listopad 28th, 2017|Online texty, Povídky|0 Comments