Jistě to zná valná většina občanů. Je ráno, musíme do práce či ve městě vyřídit neodkladný věcí. Spěcháme, vozidla MHD praskají ve švech z množství lidí, které je dvakrát větší, než vozy mohou pojmout a my se chtě nechtě musíme sardinkovat v houfu lidí, které jsme v životě neviděli. Někdo z nich má chalupu v Sudetech, někdo statek na Hané a někdo jinej vilu na Vinohradech, jen každému se nepoštěstí mít kárku, konkrétně invalidní vozík. Občas otestujeme, co snesou naše podnožky, jindy zase vyzkoušíme naše nervy, co vydrží a téměř pokaždé zaslechneme, co kterou paní Svobodovou trápí za větry, do jakých záhub naše společnost spěje, co kterej politik ukradl a jak na plotně zdrhaly knedlíky z rozpálenýho hrnce.

Hm, opravdu příbuzná témata!

Vyslechnutí informací o aktuálním dění v podání našich spoluobčanů v důchodovém věku, může být alespoň částečným kompromisem za obtížné cestovní podmínky. Tuhle si klestíme cestičku na vyhrazené místo k oknu, abychom byli, co nejdál od vyklepanejch penzistů. Sotva zaparkujeme, tak k nám přileze nachcípaná ženská, ještěže ženská, hermafrodit by byl příliš.

A když si někdo sem tam kýchne, tak z toho neděláme vědu, ale když vedle nás dostane ženská kašlací záchvat: „sakrbléé,“ je to opravdu k vzteku. Svou vytočenost umírníme tím, že jako správně vychovaní maníci řekneme: „na zdraví!“ nad věcí se pousmějeme a tím dáme svýmu mozku podnět, ať to nechá bejt, že ten zmrvenej týden s bacilem nějak doklepem.

Sice jsme na vozíku, ale alespoň se neserem se zbytečnostma.