Jo. Ta naše svalová dystrofie je něco jako naše druhé já, víc než elektrický vozík. Žijeme s ní totiž od narození. A my aspoň balíme ženský, ale co ona? Celých pětadvacet let nám jen požírá svalstvo a dělá z nás pseudosvalovce. Holka, ty nás stejnak neodradíš! Ženský budeme balit i nadále! Klidně jen v bílém vasilu. Je to možná veliká odvaha, ale přeci jen se nemusíme za ty naše tenké pazoury stydět… a když nás ta dystrofie tolik let požírá, tak už zbylo místo jen pro tento aušus. Zkrátka se na nás připlácla, takže jsme se jí nemohli podívat ani do očí – přitom oční kontakt je tak důležitý. Snažili jsme se jí setřást ze sebe a zahodit co nejdál, ale pak se nám začala pravidelně stahovat bránice, což způsobilo škytavku a sakra – spolkli jsme tu naši nenasytnou pirani! Shodou okolností jsme zůstali zase pohromadě a zajíkavě ji poděkovali, že se opět v nás zašprajcovala. Děkujeme jí.… kdyby tu nebyla, tak bychom v životě nevyplodili tento sračkoidní článek, dámy a pánové.