Baví vás naše články? Pokud ano, tak si přečtěte tento částečně smyšlený a zároveň podivný příběh o jednom líném šmejdovi, kterého pojmenovali Dušan Kolečkář.

Dušánek pocházel z bohaté rodiny: všechno, co chtěl, to měl. iPad s pamětí 512 GB, elektrický vozík, který uměl zdolávat schody, cvičenou opici, co ho drbala na hlavě, když ho svědila, i osobního řidiče, který ho vozil, kdykoliv a kamkoliv. Ale i když měl různé takové vymoženosti, cítil se často velmi osamělý. To víte, byl to protekční spratek, který byl obyčejnými lidmi pohrdán. Proto si Dušánek často vystačil s iPadem, který byl neuvěřitelně paranoickým zařízením. Třeba se na pár minut zasnil a on hned dělal, že ho vůbec nezná – nikdy neviděl a kdoví co byl zač a otisky prstů a hesla, při tom ho celou tu dobu držel v ruce, kreténa placatýho. Taky se bavil tím, že za pomocí opice okrádal svojí vlastní matku o šperky, které opice celé hodiny leštila a pak je sám rovnal na stole podle velikosti. Ale i přesto ho matka nade všechno zbožňovala. Dávala mu tolik lásky, že pro jejího manžela už skoro žádná nezbývala. Makal jak šroub, takže si toho příliš nevšímal. Inu, být dobrým podnikatelem je těžká dřina. Dušánek mužněl jako každý správný chlap, ale stále víc a víc se upínal na svou matku, až se z něj stal ukňouraný mazánek, který se štítil zaražených prdů, prachu, ale i obyčejné rýmy a kdoví čeho ještě. Celé dny si jezdil po luxusní vile, jednou denně si nechal načesat vlasy, namasírovat nohy a záda a jinak se zamýšlel nad tím, co udělá, až bude majitelem otcových firem a bude nejmocnějším mužem mezi podnikateli. Vůbec mu ani nevadilo, že za celý svůj život nikdy nepracoval mezi běžnými lidmi. Všechno, co znal, byl přetékající luxus a nekonečná péče opice a jeho pečující matky.

V den pětadvacátých narozenin, ano, čtenáři, byl to šmejd už poněkud vyspělý, řekl otec svému spratkovi jako už několikrát: „Měl by sis najít ženskou, synáčku.“ Otec seděl slavnostně oblečen do kvalitního obleku šitého na míru v čele stolu od světoznámého designera. Na opačné straně stolu seděla jeho manželka. Ta na sobě měla luxusní šaty od Blanky Matragi v barvách Dušanového vozíku – zlaté. A po její pravici seděl Dušánek, celý v modrém. Tmavé vlasy měl tentokrát obzvlášť pečlivě učesané, měl i vytrhané chlupy v nose, navíc byl celý navoněný, vymydlený a čerstvě oholený.

Služka velice opatrně nesla sachr dort pohledně zdobený šlehačkou. Pečlivě položila dort doprostřed stolu a nenápadně se usadila ke stolu. Dušánek vzdychl. Otec bude snad prudit s těmi svými kecmi  o ženských! Matka se roztomile pousmála, pohladila Dušánka po rameni a pravila: „Však má Dušánek ještě čas.“
„Taky by se měl náš synáček konečně trochu osamostatnit.“ pokračoval otec a dobře věděl, že syna pěkně rozzuří. Dušánek se na otce rozzlobeně podíval, matka se napila kvalitního vína, až z Italie a zamumlala: „Kam by jezdil, vždyť má tady všechno.“ Multimilionáři jen nějakou dobu přežvykovali a služka se tvářila co možná neviditelně. „Myslím si, že jsme ho poněkud rozmazlili, nemáš náhodou ten pocit, miláčku?“ řekl otec – jakoby se nechumelilo. Dušánek velmi pohrdavě požádal služku, která ho krmila, aby mu otřela ústa ubrouskem a oprsklým hlasem promluvil: „Tatíku, jestli jsi něco zanedbal v mé výchově, tak už se na to laskavě vybodni, jasný? Chci se v klidu najíst.“ Matka pohleděla na Dušana a pohladila ho tentokrát po tváři. „Obávám se, až mi to dělá starosti, že budeš jednou majitelem mých firem.“ řekl otec a podíval se upřeně Dušánkovi do očí. „Já za to nemůžu, že trpím svalovou dystrofii.“ ušklíbl se Dušánek poněkud přidrzle a vykřikl na služku. „Heej, dolej mi omáčku!“ služka se ochotně uklonila a zkušeným pohybem ruky dolila Dušanovi luxusní humří omáčku. Dušánek ani nepoděkoval a pokračoval. „Jediné, co tě za posledních pár let zajímá, je, kdy už si konečně najdu ženskou a kdy s ní vypadnu do světa. Mohl by sis přiznat, že seš nevrlej, starej a brzo se z toho všeho zblázníš.“ Otec se zarazil. Dušan si přežvykoval vytříbené humří masíčko. „Předej mě už konečně ty firmy a pak si budeš moct v klidu hrát ten svůj golf. Já vím moc dobře, jak vést firmu, a až se to stane, tak to zažiješ!“ otec praštil tak silně pěstí do stolu, až sebou služka ucukla. „Ty vole, a už toho mám tak akorát dost!“ zařval otec a postavil se. „Omluv se!“ Syn na něho pohrdavě hleděl. „Slyšel jsi?“
„Táto, uklidni se.“ ohradil se Dušánek. Matka se snažila uklidnit situaci, takže mávla na služku.
„Dej si trochu omáčky…“ Služka přiskočila, aby mu nandala, ale otec jí hned zarazil. „Nemám chuť a ani náladu!“
„Nekaž Dušánkovi narozeniny,“ poprosila ho.
„Ty mlč! Opravdu mlč! Ty už se hlavně omluv!“ řekl otec rozčíleně. Dušan si s tím nelámal hlavu, dál si v klidu pochutnával na humrovi a mezi sousty nevychovaně diskutoval. „Za co se ti mám sakra omlouvat?“ Vždyť jsem řekl jenom svůj názor.“
„Ty vůbec nevíš nic o životě.“ naštval se otec, odložil příbor na stůl, přikráčel ke dveřím, vztekle je rozevřel a odešel si dát do pracovny několik panáků kvalitní whisky. A ve vzduchu jídelny zůstalo panovat tíživé ticho.

Inu, kdo by to jen řekl, že člověk, který má úplně všechno, až na ty svaly, dokáže takhle usurpátorovat vlastního otce. Co na to říct? Prostě šmejd. Můžeme být ale všichni rádi, že to nebyla skutečnost, ale jen pohádka.