Občas taky rád zavítám na diskotéku. Mimo to, že na svém vozejku rychlým jako bejk zajíždím k baru, tak se dávám i do řeči s barmankou, která se na mě většinou usmívá. Jenže tentokrát mně ten její úsměv imponuje daleko víc, než kdykoliv předtím.

A to mě ujišťuje v tom, že to všechno neprobíhá podle původního očekávání (ono kdyby to probíhalo podle očekávání, tak by někde musela nastat chyba a kdyby nastala, bylo by to celé na houby) proto můžu být mnohem otevřenější: „Ty vogo! Já si pod tím barem připadám, jako kdybych měřil sto padesát centimetrů.“ „Proč zrovna sto padesát?“ barmanka Silvie se zeptá poněkud překvapeně a já jí bez sebemenšího zaváhání poskytnu vysvětlení: „Protože kdybych měl o několik cenťáků míň, tak už bych si vážně k tomu všemu připadal jako liliput.“
„Furt lepší, než mít vysokej tlak a deprese jako můj bejvalej.“ Silvie úsměvně pronese – a chvíli poté mi položí otázku: „Nedáš si náhodou něco k pití?“
„Jasně. Dneska mám chuť na něco sladšího, proto si dám medovýho Jacka s colou.“ odpovím dost zřetelně a barmanka ze zdánlivě obyčejného pití začne vytvářet mistrovské dílo. Vydržím se na ní takhle dívat poměrně dlouho. Jen po nějaké době s tím drinkem přijde za mnou, kterého mi dá napít, a já se zmůžu na jediné: „Děkuji. Jen se teď zajedu podívat na parket a hned se vrátím, abych to mohl dopít.“
„Klidně. Nemám s tím žádný problém.“ to dodá ona a já zajíždím na parket, kde provedu v rytmu hudby několik zdařilých piruet, čímž ostatním návštěvníkům klubu předvedu, že i na vozejku se to dá pořádně rozpumprdlíkovat.

Poté se vrátím k drinku, z kterého mě dá Silvie znovu napít. Během toho se zamýšlím, jak je to vcelku příjemný pocit, protože patrně předpokládám, že by to byla pro mě vhodná pečovatelka. A hned jak vychlemtám Jacka s colou, tak už jen odjíždím z diskotéky, hledám východ a uvědomuji, že sem nejspíš jezdím kvůli pravidelné peněžní útratě a úbytku „mozkových buněk“.