Onehdá mě přítelkyně přemlouvala, abychom se jeli podívat na Vyšehrad (odmítnout její přání by bylo poněkud nezdvořilé), takže po dlouhé době jsme se vydali do metra. A to konkrétně do stanice Letňany.

Právě tam nastupovali lidi do právě přijetého vlaku jak idioti! Nejen, že udělali neprůjezdnou frontu, která se hnula šnečím tempem, ale zatarasila i celé dveře.

Zprvopočátku to vypadalo, že šance najet dovnitř bude mizivá. Nakonec se ale ti sobci umoudřili a uvolnili mi prostor pro najetí do vagonu. Ovšem se mi stalo něco děsivého, s čímž jsem (při vší „neohrabanosti“) tak nějak počítal… Od samotného počátku žití na vozíku totiž zastávám názor, že bezbariérovost v této zemi je stále na bodu mrazu. (O)sudu se nevyhneš!!! Prostě mi uvízla přední kolečka mého elektrického vozíku ve škvíře mezi vagonem a nástupištěm. Z této patálie přítelkyně usoudila, že mě bude muset osvobodit. Jo…učinila tak… popadla vozík za přední část, čímž mě vyprostila ze škvíry a já mohl doklopýtat na vyhrazené místo.

Během nudné jízdy- jsem si… v rámci svých pohybových možností procvičoval krk – kroutil jsem s ním po směru hodinových ručiček, neboť jsem si chtěl zkrátit čas.

Naštěstí po příjezdu na stanici Vyšehrad – pár vteřin předtím, než se vlak rozjel – jsem na svém vehiklu napoprvé vyjel správně, aniž by mě přiskříply dveře…

Tož tak… vyrazili jsme si obhlídnout vyšehradskou vyhlídku.