Zastavuji. Nemám před sebou obrubník a ani se mi nevybil vozík. Ocitám se na recepci italského hotelu. Nikdo tu není, proti mně se tyčí jen recepční pult. Láká mě si o něj zapřít lokty, ale jsem neohrabaný a kromě joysticku se zásadně nikam nedrápu. Pult mě k sobě vábí, jako by mě hypnotizoval. Popojedu blíž, načež se mi běhoun shrne pod vozejkem. V tu chvíli se uklidňuji tím, že sedím na vozejku, protože jinak bych si pěkně namlel koleno.
Před sebou spatřuji přicházejícího recepčního. Paráda! Neujíždím. Nekřičím. Jen s ním navazuji řeč. Snažím se mluvit lámavou angličtinou, ale on se mě po chvíli zeptá: „Nejste vy náhodou čech?“ „Ano,“ odpovím krátce a s úsměvem ve tváři.

Mimochodem život neservíruje jen to špatné, ale občas i mile překvapí.