2
0
Duchennovi jezdci
aneb Život se svalovou dystrofií
Autor: Josef „Káďa“ Kadeřábek, Martin Krček, Jakub Šudák
Žánr: Povídky, humorné, česká literatura
Počet stran: 156
Vydavatelství: Brána
Oficiální anotace: Tato kniha vznikla na základě blogu Nevzdávejto.cz, kde se oba jeho autoři – Šudy a Márty – snaží nevšedním způsobem glosovat život vozíčkáře. Normální život kluka odkázaného na vozík se všemi jeho starostmi, problémy, ale i radostmi, a tak mnohdy nalézají i pozitivní věci, které si „normální“ populace ani nedokáže představit, natož hodnotit. Právě tento nevšední a mnohdy i sarkastický způsob jejich „zpovědi“ zaujal Josefa „Káďu“ Kadeřábka, předsedu charitativního projektu MDA RIDE, který se zabývá pomocí takto postiženým muskulární dystrofií – a nápad, jak formou otázek a odpovědí přiblížit život „vozmena“, byl na světě. Těšte se proto na odpovědi, které odrážejí jejich pozorování a náhled na svět okolo. Glosují totiž situace, o kterých nemáme ani ponětí, a třeba formou krátké povídky nebo eseje popisují život ironicky a někdy až surově. Vždycky ale pravdivě a otevřeně – úhlem pohledu z jejich vozíku…
„Nejsem sice lumbersexual, který z fleku klátí šumavský pralesy, ani hipster vypadající jako baletka s plnovousem a ani nemůžu lákat na vymakané tělo. Ale i přesto mám prý jisté kouzlo – ať už je to způsob myšlení nebo humor, který mám… no nevím.“
Když vaši kamarádi vydají knížku, máte z nich nesmírnou radost. A tak to bylo i u mě, když jsem se dozvěděla, že Martin s Kubou (autoři blogu NevzdávejTo) sepisují příběhy ze světa dystrofiků, které vydají v knižní podobě. Předem vás varuji, že dnes nečtete klasickou recenzi, na kterou jste u mě zvyklí. Při čtení této knihy jsem se totiž nemohla oprostit od toho, že kluky znám. Mám zde tedy i pár věcí, které možná některým čtenářům této knihy nevadí, mně však ano. Ovšem zas je zde i pár věcí, kterých si na knize hrozně cením, a to z důvodu, že i já mám svalové onemocnění. Sepsat tedy nějak nestraně recenzi na tuto knihu mi moc dobře nešlo, ale snad se vám dnešní článek bude líbit i tak…
 |
| Jakub Šudák a Martin Krček (zdroj) |
Sbírka krátkých příběhů, ve kterých Jakub s Martinem odpovídají na otázky motorkáře „Kádi“ o tom, jaký je život s Duchennovou svalovou dystrofií. Přesně to je jednou větou popsaná kniha Duchennovi jezdci, ve které však nejde hledat nic přehnaně odborného. Kluci svou knihu pojali tak, že se rozhodli smyšlenými příběhy odpovídat na otázky, a to s velkou dávkou černého humoru a s lehkostí, díky které pochopí jejich onemocnění úplně každý.
Nesmírně ráda bych tuto knížku doporučila každému člověku, především tedy klukovi, který je z nějakého důvodu také na vozíku. Příběhy totiž skvěle ukazují, jak je důležité brát život na vozíku s humorem a nepodléhat přehnaným depresím. Ovšem abych tuto knížku mohla s čistým srdcem doporučit někomu mladšímu 15-ti let, potřeboval by text v knize trochu cenzury. Protože, kluci, to myslíte vážně? Já čtu všelijaké NA erotické romány, ale tohle? V životě jsem se u knihy tolik nečervenala a neprotáčela oči, protože jsem raději nechtěla vědět, jak to bude pokračovat. Může za to sice fakt, že se známe a v některých situacích si opravdu své přátele nechcete představovat, ale trochu zdrženlivosti v popisu některých situací by knize vůbec neuškodilo…
Některých podrobností mohli kluci své čtenáře tedy ušetřit a na některých příbězích mohli ještě zapracovat. Nic z toho však nezabránilo tomu, aby z knihy vyniklo to nejlepší. Kluci totiž dokázali přirozeně popsat nejen Duchenny, ale celkově vozíčkáře, kteří skončili na vozíku buď kvůli vrozenému onemocnění či nehodě. Veřejnost si totiž často neuvědomuje, že mi nejsme mimozemšťané z jiné planety (i když tak někdy vypadáme :)), ale obyčejní lidé, jen jsme na vozíku. Často se k nám chovají jako k dětem nebo k méněcenným, které raději ani neberou na vědomí nebo se nám pochlebují. Což je ještě horší… Jenže my jsme lidé!
Jakmile je v knize mapa či slovník, jsem z toho vždy nadšená. No, a v této knize jeden takový slovník nalezneme. Zjistíme, jak různě lze pojmenovat invalidní vozík a jsou zde i slova, která jsou pro většinu vozíčkářů zcela běžné, jen těm nezasvěceným nic neříkají. Mě by tedy vůbec nevadilo, kdyby si kluci odpustili tu jejich hantýrku ohledně toalety, ale zas je to přirozené, takže budiž, to se dá přehlednou… Ten krátký slovníček v knize mě hrozně pobavil, jelikož některá slova skvěle seděla i na mě. Zjistila jsem například, že jsem slabosval jezdící na Šemíkovi, a i přestože nejsem dystrofik tak se na noc stávám Gagarinem. XD
„Vadilo mi, že mi čudí na bundu, kterou jsem si pořídil na Valentýna, protože to je svátek, kdy mají lidi dávat dárky těm, co maj fakt hodně rádi. Tak jsem si daroval bundu.“
Co se týká knižní obálky, tak v jednoduchosti je krása, to ví přeci každý. Mě se tedy obálka líbí a jsem nadšená, že není na přebalu stejný vozíčkář, kterého mají kluci na tričkách ke svému blogu. Jen mě na obálce baví ta představa, že mají kluci ve skutečnosti tak dlouhé vlasy. Nějak si je totiž nedokážu představit. Omlouvám se, kluci. 🙂
Dostat na recenzi knížku, kterou napsali vaši kamarádi, byla pro mě od vydání Duchennových jezdců ta největší noční můra. Martina s Kubou mám jako kamarády hrozně ráda a v jejich snech, a i mnohých dalších věcech s nimi dost soucítím. Ale bohužel mi nesedla jejich tvorba na blogu. Proto jsem se úspěšně až do minulého týdne jejich knížce vyhýbala jako čert kříži. Jen jsem jaksi nedomyslela to, že s nimi jedu na dovolenou, kde jsem jejich knížku samozřejmě dostala a nemohla jsem ji odmítnout… No, a světe div se. Nečekaně se musím přiznat, že přečtení knihy Duchennovi jezdci vůbec nelituji. Nakonec to totiž vůbec nebylo tak špatné, jak jsem si myslela. Sice jsem často protáčela oči a knížku jsem zavírala uprostřed věty, protože jsou to přátelé, které si nemusíte představovat ve všem, ale i tak mě příběh bavil. Trochu mě však mrzí, že nebyly některé příběhy propracované více do hloubky. Často mě totiž při čtení napadalo, že je to pouhá osnova nějakého příběhu, ale kniha je určena především pro ty, co tak často nečtou a sáhodlouhé příběhy, které mám já ráda by je nebavily. Knihu tedy beru takovou, jaká je. Sice by nějaká ta práce na ní určitě neuškodila, ale jako vtipná jednohubka plná černého humoru z prostředí života Duchennů je to skvělá volba.
„Každý má svůj pohled na to, jak skončí. Ten strejda, co citoval bibli, to má jasný. Tomu už to totiž někdo napsal. My ale chceme zkusit prožít co nejvíc a taky proto riskujeme všechno. A to včetně pověsti a pohledu ostatních na nás. Tohle je totiž náš život a nic víc už nebude.“
Pokud máte rádi černý humor, tak do knihy určitě jděte. Je to skvělá možnost, jak s přiblížit život vozíčkáře, který je až na potřebu pomoci s obyčejnými lidskými potřebami úplně normální. Knihu tedy tentokrát spíše doporučuji mužům, ale mám i kamarádku na vozíku, která z knihy byla také nadšená. Jestli vás tedy kniha zaujala, neváhala bych a podívala se po ní.
A teď už hodnocení!
68%
Znáte tuto knihu? Četli jste někdy knihu, která se nesla v podobném duchu? Měli byste na Martina s Jakubem nějaké otázky? Pokud ano, budu moc ráda, když mi je napíšete do komentářů, zpráv na Instagramu či na mail. Plánuji s kluky udělat menší rozhovor, takže se rozhodně neváhejte zapojit…
Budu moc ráda za jakékoli vaše dotazy a komentáře. 🙂
Děkuji, kluci, hlavně s vaším humorem nepřestávejte!
2
0
Leave A Comment