Vzpomínejme s úctou: významné datum máme, položme květinu nejen za rok 89, ale i za rok 39.

Mezinárodním dnem studentstva se stal, neboť si jej připomínáme jako vzpouru českých studentů – proti nacistické okupaci. V celém světě se stal symbolem odvahy a odporu studentů proti nacismu a fašismu.

Listopad 1939 byl smutným obdobím a poklidná demonstrace 28.10. násilně skončila. Byl zastřelen Václav Sedláček, těžce zraněn Jan Opletal, jenž o pár dní později umírá. Pohřeb se konal na Albertově: po něm následovala demonstrace, která se stala bojem proti okupaci.

Příští den v Berlíně, se udála hrozná věc. Nacisti se rozhodli, že české vysoké školy uzavřou na dobu tří let. Popravili hlavní představitele studentské organizace. Zatýkali studenty, které převezli  do koncentračních táborů.

O 50 let později připomínka nacistických represí přerostla v demonstraci proti komunistickému režimu. Na Albertově se studenti pražských vysokých škol sešli za zpěvu studentské hymny Gaudeamus igitur.

Manifestaci ukončili a vyzvali k pochodu ke hrobu Hynka Máchy. Mezi nimi i poručík StB Ludvík Zifčák, který byl později pokládán za mrtvého studenta Martina Šmída a na Vyšehrad dorazil dav lidí, který prostranství před kostelem zaplnil.

Poté se vydali do centra města, pokračovali směrem na Karlák. Následně zahnuli na Národní třídu a pochodovali na Václavák. Když byli demonstrující zastaveni, sedli si na zem před pořádkové jednotky a dívky začaly zasunovat za štíty příslušníků pluku květiny.

Demonstranti byli uzavřeni mezi dva policejní kordony, pokračovali v pokojné a nenásilné demonstraci. Následně došlo k situaci, kdy již nebylo možné místo opustit, prostor se zahušťovat začal. Pohotovostní pluk VB a Odbor zvláštního určení následně, začaly demonstrující obušky bít. I když účastníci demonstrace byli vyzývání k rozchodu.

Jediné únikové cesty byli uličky, kde však demonstranty bili, tímto způsobem demonstrace násilně rozptýlili. Někteří účastníci byli zatčeni a naloženi do autobusů. Po rozehnání demonstrace, pořádkové jednotky: napadali přihlížející jednotlivce.

Mezi lidmi se 18. listopadu začala informace šířit, o tvrdém zásahu bezpečnostních složek proti studentům. Vedla k aktivizaci občanů, kteří vyjadřovali podporu studentstvu a nesouhlas se zásahem.

Další dny se demonstrace rozšířily po celé republice. Symbolem těch dní se cinkání klíčů stalo, lid si svobodu vysnil. Marta Kubišová zazpívala „Modlitbu pro Martu“ a následně státní hymnu, kterou z balkónu zpívali i Karlové. Kryl a Gott. Václav Havel na Letné vystoupil a lidé v lepší zítřky věřit začali.

Od Sametu uplynulo mnoho let a zhodnoďme současnost teď. Márty a Šudy sice rok 89 nezažili, jejich názor však váhu má. Mnohé se i zlepšilo a přístup k postiženým je jednou z věcí. I přesto jsou místa, kde je potřeba ještě sakra zabrat.

Nikdo z nás se nenarodil jako „osoba pečující o osobu blízkou“. Prostě jednoho dne nastal v rodině průser a rodiny od nás neutekli. Milovali nás doopravdy, a tak  často ze dne na den přijali svůj životní úkol… Vzdali se svého osobního života. Především mámy, které povýšily  život svého bližního nad svůj vlastní. Začaly  žít těma našemi potřebami, nikoliv svými. Na ty už nezbývá čas…

Přijmout péči o osobu blízkou neznamená odpracovat si svých 8 hodin „a padla.“ Znamená to být celý den ve střehu. Ve dne v noci, den po dni, týden po týdnu, rok po roce bez vyhlídky na důchod – na společenské postavení. Ten, kdo začne pečovat o osobu blízkou je nucen se vzdát svého zaměstnání, často velmi dobře placeného, žít z podpory a stát se tak „parazitem“ společnosti, i když ve skutečnosti právě této společnosti šetří dost značné finanční prostředky, protože na sebe převzal „ústavní péči,“ která stojí těžké peníze…

Je to nepřetržitá dřina, jejíž odměnou je úleva a radost nemocného, popřípadě zdravotní zlepšení… Cítí to, co dělá, že má smysl a že jej to naplňuje pocitem seberealizace. Přestává vadit, že tvrdý život, který žije, na něm zanechává nesmazatelné stopy. Žije naprostou přítomností. Minulost bolí a do budoucnosti nemá zrovna vyhlídky na kus obyčejného života. Snaží se příliš nezatěžovat ostatní, protože právě tomuto člověku se stal ten průšvih a je vděčný za každou minutu, protože tlukot srdce a spokojený dech milovaného člověka je tou rajskou hudbou, která naplňuje a dává sílu všechno vydržet.

Hendikepovaní by rádi založili rodiny a měli děti, a když ne děti, tak alespoň manželku. Chtějí mít důstojnější životy, jen ty správné podmínky tu ještě schází.

Samozřejmě jsou tací, co práci mají. Mají skvělou rodinu, bohužel ne každému se to poštěstí. Asistence je dost drahá, příspěvky na ní nestačí. Zvlášť pro ty, kteří potřebují celodenní péči.

K životu patří holt klady i zápory. Poučme se z negativ a mysleme pozitivně.