Vozíčkář trpící svalovou dystrofii, jež se vydává do ruchu velkoměsta, v němž beze strachu překonává bariéry a užívá si čerstvého vzduchu. Následně si zpestří večer návštěvou špičkového baru, kde si pochutná na sushi. Závěr dne zakončí lehárkem u hokeje, kterého je fanouškem.

Vzhlížel jsem skrz žaluzie, přičemž v dálce zpozoroval světla města, vypadala jako tisíc malých plamínků, ale teplo z nich nevyzařovalo žádné. A následovně jsem přišel s nápadem, že by nebylo marné opustit svůj kutloch a vyrazit do městských ulic, poněvadž noc byla ještě mladá, vcelku teplá, takže jsem se nemusel obávat, že mi promrznou ruce až na kost. Z důvodu omezené pohyblivosti končetin, mě matka oblékla značkovou bundu, jen tak na parádu. To už je pár let nazpět, když tak zpětně přemítám, co jsem býval tím parádníkem, ale to je všechno pryč. I přesto jsem pocítil naprosté uvolnění, jelikož to znamenalo, že se budu moct nadýchat čerstvého vzduchu. Byl to den, který byl vhodný na projížďku osvětleným městem. Já se domnívám, že jsem dobrodružný člověk. Tedy jsem typ, který se nebojí opouštět své království bez doprovodu.

Načež jsem na svém električáku vyjel na ulici, s očekáváním krásně stráveného večera. Sotva mi displej joysticku ukázal první ujetý kilometr, zjistil jsem, že tudy to nepůjde – chyběl sjezd z chodníku. Choďák by si krátil čas kouřením… jenže vozíčkář si jej krátí hledáním vhodného sjezdu, který překoná bez újmy na svém zdraví. Byl to sice vopruz, ale nezbývalo mně nic jiného.

A když jsem se dopravil do centra, kde jsem měl domluvenou schůzku (zpozdil jsem se, nebylo to kvůli tomu, že bych trpěl, takzvanou nedochvilností, ale kvůli nedořešeným chodníkům. Kupříkladu uprostřed cesty překážela značka či lampa) tu a tam mně přítelkyně milým hlasem sdělila, že by ráda zašla na večeři.

Rozhodla se pro sushi bar, ve kterém údajně vaří špičkový kuchař. A to nejsem milovníkem cizokrajných pokrmů (zkrátka bych si raději dal kohouta na víně), v kombinaci s bílým vínem se to dalo překousnout. Měl jsem pochopení a chtěl jsem vyplnit její přání, jelikož jsem věděl, že má své dny.

S veselými popěvky na rtech jsme vyrazili ke svým úkrytům. Plán to byl jasný – to znamenalo, že si pak (konečně sám doma) zapnu pěkný film a otevřu si u něj láhvové pivo, jen jedno, abych se moc nezbořil. A dám si k tomu ty dobré brambůrky, co máme ve spížce. Já jsem ale nepoprosil mamku, aby mi je koupila, takže ve spíži nejsou, proto se budu muset uspokojit s vychlazenou jedenáctkou – aspoň tolik nepřiberu.