Takhle jednou na loňské dovolené – bylo to na zápraží, a tam jsme chytali bronz jako Vodňanská kuřata na grilu. Zčistajasna nás uzemnil impuls, který do nás nevtěsnal Fanda a jeho česká banda ani jej nevyvěštil Stanley Bradley. Byla to ješitnost, sebelítost v lidech a bůhví jací další hajzlové, co nám kroužili kolem hlav a snažili se nás napadat (od slova nápad.) Neměli jsme zapotřebí všechny identifikovat, jednoduše kentus. Rozpoznávali jsme pouze svaly, byť s prošlým datem expirace.

Začali jsme psát svoje momenty, propojovat slova s našema osudy, v čemž jsme našli sami sebe a uvolnili tělo i mysl. Nechtěli jsme být těmi, kteří sedí na prdeli a zaplavujou tuhle krásnou planetu svou nenávistí, jenom proto, že si nejsou sebejistí a potom zjistí, že ten život je tak krátkej.

Proč píšeme? Zjevně máme umělecký ambice nebo co… My nejsme politici, abychom museli sbírat hlasy a lhát až se hory zelenají – to se nám poněkud ekluje. Píšeme texty, které mohou ostatní nabíjet anebo ne. A když sesmolíme něco, čemu člověk nerozumí, je nám to u zadku. Nabízíme kus naší duše. Ber anebo nech bejt. Chceme žít halt důstojněji a ne tančit, jak ostatní pískají. Nejsme žádnou matrací drsnejch muklů (by nám přišili leda tak znásilnění.)

P. S. Regulérní obrázky od Impulsových sem zcela jistě dávat nebudem a inspirační porno už vůbec ne, poněvadž bychom dostali impuls ke zvracení.