Úplně živě si vybavuji, jak mi ve špitále, někdy začátkem září, paní doktorka během kardiologického vyšetření. Jezdila sondou po hrudi sem a tam. Srdce se na monitoru zobrazovalo a já si ho důkladně prohlížel. Tváří v tvář se mi podařilo setkat s místem, které schytalo několik ran od nevyzpytatelné svalové dystrofie typu Duchenne. Setkal jsem se s vlastním srdcem. Bylo to neobvyklé. Vášnivě neobvyklé. Ukázalo mi jen své síně a komory, z kterých jsem toho ale mnoho nevyčetl. Pamatuji si jen, že mi to doktorka začala vysvětlovat, klidně a bez nervů. Za nic mi nenadávala. Asi věděla, že já v tom prsty nemám. Naopak. Pochlubila se mi tím, že mám srdce beze změn a ujišťovala mě tím, že se příští rok zase setkáme.

Od té doby už jen doufám, že se mu daří dobře.