Přednedávnem jsem se vypravil na Passo dello Stelvio. Je to v italských Východních Alpách 200 metrů od hranice se Švýcarskem. Nachází se v nadmořské výšce 2758 metrů nad mořem.

Co mě tam nejvíce dostalo – výhled z východního svahu! Všechno bylo tak hluboko pode mnou, až mě z toho jímal děs. Hlavně jsem žasnul. Jak je vůbec možné, že se člověk dokáže ohnout k zemi a zavázat si tkaničky. Jak je možné, že se člověku z toho nezamotá hlava. Můžu nad tím jen žasnout. Nic víc, nic miň. Na nohy se zřejmě už nikdy nepostavím, strach z výšky by mi to nedovolil nebo bych přinejmenším z toho zešílel.

Navíc jsem se zapřisáhl, že zůstanu věrný svému vozíku a slib porušit nehodlám. I jemu se to líbí. Ačkoliv i díky mně zažívá vtipné příhody. On mě vlastně potřebuje. Tedy minimálně já ho potřebuju.