Jsem městský typ člověka. Rád se projíždím po městě. Jenomže jednou se mi stala taková věc. Jel jsem si takhle ulicí na elektrickém vozíku a nestalo se mi nic banálnějšího než to, že jsem se při najíždění na chodník zasekl předními koly o obrubník. Jsou to takové okamžiky, s kterými si nevím rady.
Právě proto jsem kývl na kolemjdoucího a dal mu najevo, že bych potřeboval zatlačit. Mírně prošedivělý chlápek chvíli přemýšlel a pak se pomalu přiblížil k mému vozíku. Byli jsme tam jen my dva, on se zeptal, jak to má vůbec udělat a já mu to vysvětlil.
Tlačení způsobilo pnutí, v důsledku kterého mu knoflík z napěchovaných kalhot vystřelil podobně jako pistole. Ale to byla jediná ztráta. Důležité je, že se mu podařilo vozík vytlačit na chodník. Zřejmě měl z toho radost i on. Odhalil jsem to podle toho, že si hlasitě oddychl. Posléze se pustil už jen do hledání knoflíku – jenže bezúspěšně. Škoda. Moc velká škoda. Bylo mi ho trochu líto, ale na druhou stranu mi ta situace přišla komická. Smál jsem se tak silně, až jsem si myslel, že si z toho ucvrknu.
Plyne mi z toho jediné ponaučení. Člověk by neměl jezdit bez doprovodu do míst, která nejsou tak úplně vhodná pro jízdu s elektrickým vozíkem.
Nejnovější komentáře