Pátek? Řekněme si to narovinu: pátky nijak moc neprožíváme. Je nám úplně putna, jestli je pátek nebo třeba středa. Ono proslulé „Huráá pátek!“ jsme zahalekali naposledy, když jsme byli ještě studenty. Okolí možná jen předstírá, že nám rentiérský život přeje, jen si nejsme tím zas tak moc jistí, když jim prozradíme, v kolik ráno lezeme z postele (nejčastěji je to v devět nebo v deset) přejícnost se může okamžitě změnit na takzvanou závist, nebo dokonce (především u lidí, kteří musí vstávat v pět či dříve) v nenávist.

Jestli ve vás tento příspěvek vzbudil již zmiňovanou nepřejícnost, neboť i dnes, na úplném konci pracovního týdne, vás budík probudil v pět třicet, uvědomte si prosím, že oproti nám, prožíváte něco neobvyklého, o co jsme my navždy ochuzeni – radost z víkendu.

I když to vezmeme bez svátků a dovolených, stejnak se radujete mnohem častěji než my dva dohromady. „Huráá pátek“ můžete zařvat zvesela každý týden.

My to neděláme vůbec.

A co, že je pátek?

Co my s tím?