Mezi nejproblematičtější dovednosti svalového dystrofika, a tudíž zvídavého chlápka patří schopnost položit přítelkyni během jediné snídaně až pětatřicet otázek, týkajících se zejména mezipartnerských vztahů, kultury, zdravotnictví, stávky taxikářů a počasí. Dokud jsme bydleli každý zvlášť, snídali jsme spolu jen o víkendu, ale teď, co sdílíme společnou domácnost, se v expertku na mezilidské vztahy, taxikářku a meteoroložku musí měnit sedmkrát týdně. Například přednedávnem: než jsem se prokousal první stranou novin, tak jsem se jí stihl zeptat, co si myslí o poradnách mezilidských vztahů, o kultuře v České republice, o odchodu doktorů do zahraničí a o vichřici. „Vždyť ta vichřice nebyla zas tak ničivá – jak se o ní všude mluví,“ odpověděla mi už trochu popuzeně. „Jsem žena v domácnosti, nikoliv meteorologický ústav.“
„Hm. A co si myslíš o těch dvou třiaosmdesátiletých houbařích, na které v lese spadl strom?“
„Neměli tam chodit,“ plácla bezmyšlenkovitě – nejspíš mě nechtěla odbýt dvakrát po sobě. „Za blbost se holt platí!“ dodala zamračeně. Aniž bych vzhlédl od novin, vycítila můj udivený pohled. V rychlosti jsem si v duchu spočítal kolik státní pokladna ušetří – a najednou mi to taky došlo. Šlo o logicky vysvětlitelnou setrvačnost: když zemřou tragickou smrtí dva důchodci, tak je dost možné, že my důchodci dostaneme přidanou – nějakou tu stovku navíc. Slovo milionář se nás ale ještě dlouho týkat nebude (respektive týká se nás asi stejně jako slova Porsche nebo Maledivy). Odkašlal jsem si, beze slova jsem se rozjel na sebe podívat do zrcadla. Přítelkyně mě následovala s mobilem v ruce. „Vysvětlil bys mi, co to vyvádíš?“ Žena nepobírající důchod tohle nemohla pochopit. „Měním se v boháče,“ pravil jsem poněkud upjatě (na sobě jsem měl domácí tepláky a vytahané tričko se skvrnou od zubní pasty).
„Tak dělej, nebo ti vystydnou párky.“
„Párky,“ řekl jsem pohrdavě. „Nadívané křepelky bych měl snídat! Vypadám jako rentiér?“
„Ne,“ zasmála se. „Vypadáš tak na sedm tisíc hrubýho.“