Čas od času navštívíme i svojí bábinu. Tato návštěva je pro nás téměř shodná, což je poměrně překvapující a neskutečná věc.

Dlouho jsme si to nechtěli připustit, že je to vůbec možný, pravděpodobně je to tím, že každá návštěva probíhá úplně stejně: nalije do nás láhev plzně, nakrmí řízkem s bramborovým salátem, a aby toho nebylo málo – pod nos nám ještě naservíruje povidlový koláč. Takže to je přece úplně logický. Nacpeme se k prasknutí.

A pak se něco stane, děda vyleze z ložnice a položí tu nejzákladnější otázku: „Bábo! Nevíš, kde mám brejle?“ „Ty je snad nevidíš?! Vždyť je máš na lince.“ babička mu v rychlosti odpoví a děda mrzutě dodá: „Já jen nemůžu najit brýle a ty hned k tomu připojíš zdůvodnění, ze kterého vyplývá, že jsem debil.“ My jen tiše přihlížíme a oni v této konverzaci pokračují zvesela dál: „Dědku, ty buď vůbec rád, že mě máš. Jinak bys ty brejle hledal eště zítra.“
„Ty buď zas ráda, že ti přivrtám poličku nebo vyměním žárovku.“ Vtom nám pokaždé dojde, že babička s dědou lpí na všech těch maličkostech, aby byly pořád stejný, když je kdykoliv navštívíme, protože chtějí oklamat sami sebe pocitem, že jeden bez druhého nemohou být.

Je pro nás dost důležitý, bejt občas vnoučaty, i když už jsme staří pardálové. Dostávat najíst a prachy v obálce. Vnoučkovství je prostě důležitá věc, proto si to tolik užíváme, neboť jsme rádi, že ho ještě vůbec máme.

Jo – a jestli nás něco fakt neomrzí a neotráví, tak to jsou babiččiny kuchařské dovednosti a vepřové řízky s bramborovým salátem k obědu.