Rád se někdy na jaře v dešti projíždím, nesmí to ovšem být lijavec, který srazí člověka z vozíku, ale takový ten zahradní deštík, kdy z oblohy padají drobné kapky. Potkávám lidi a naivně si mlčky pod vous říkám: „Třeba jsou rádi, že nejsou závislí na kolečkách pod zadkem a nemokne jim klín.“ Možná máme něco společného, co nás v této uspěchané době spojuje, ale oni jen někam pospíchají a jsou nabručení, že jim prší na záda. „Na co vlastně potřebují deštník, že?“ Řekl jsem nahlas a zasmál se, jako kdyby to byl nejlepší vtip dne. Paraplata již stejně nejsou to, co bývala. Sedět na dešti nebo těsně po něm, konkrétně na vozíku je ještě větší úlet, než promenáda v mikině za úmorného vedra. Nikdy jsem si toho v parku nevšiml a to tudy jezdím několikrát za týden, že by tolik lidí reptalo nad malichernostmi. Přitom je plný přírodních artefaktů, například vzrostlých stromů, kde si nespočet opeřenců, pilně staví hnízda. Je úžasné poslouchat, jejichž zpěv a bádat nad tím, o jaký z druhů se jedná: „Sýkorka koňadra, vrabec, pěnkava nebo snad kos?“

Následně jsem v pozadí zahlédl, jak se nad střechami starých domů objevil mrak, z kterého v mžiku zapršelo a než jsem se stačil nadechnout, vysvitlo slunce. Pak jsem se otočil a uviděl nádhernou duhu nad buclatou bání kostela. Bylo to takové blažené, překvapil mě ten pocit beztíže, jak duha zprvu získává syté barvy a postupujícím časem zesvětlá, až zcela zmizí.

Cestou domů jsem se zastavil v květinářství, kde jsem pořídil přítelkyni růži. Jen jednu, abych ji moc nezaskočil. Když jsme se v parku setkali, předal jsem květinu, ona se usmála a objala mě pevně kolem krku.

A tehdy mi došlo, že život je báječný.