Jednoho dne hrála česká repre hokej s Finy, která důsledně vytěsňovala svý pocity, k vlastnímu údivu na ledě. Kámoš mě u zápasu ládoval chipsy, co zbyly po návštěvě. Kdyby nedávaly reklamu na Strážnický brambůrky, ani by mě je nenapadlo žrát, jenže když jsem ten spot zmerčil. Nedalo mi to. A tu misku jsem komplet vyluxoval.

Začátek zápasu byl pro mě hororovým, neuběhly ani tři minuty a Češi už prohrávali 2:0. A aby toho nebylo málo, po další chybě to bylo 3:0 pro saunaře. Měl jsem sto chutí opustit obývák a dát si pod pergolou panáka Režný. Ale já jsem ji včera dopil a nekoupil jsem si novou, takže ve spížce nebyla, proto jsem se hecnul a raděj jsem se díval dál. A co z toho plyne? No přeci, že má Duchenne nervy ze železa!

Druhá třetina nebyla o nic víc vzrušující a párkrát jsem se přistihl, jak usínám. Několikrát jsem i zachrápal, až mě kamarád okřikl. A já mu pověděl: „tak určitě! Promiň, zapomněl jsem si nandat BiPAP!“

Ve třetí třetině mě zničehonic probudil Zárubův řev: „góóól“ to znamenalo, že jsme snížili na 3:1. Jakmile zbývaly necelý tři minuty, tak jsem se s kámošem smiřoval s tím, že uvidím juchající seveřany. A pak přišlo něco nečekaného. Dali jsme Finům druhý gól a drama bylo na světě! S kámošem jsme se doslova přilepili k obrazovce a ani jsme nedutali. Navíc neuběhlo ani půl minut a vyrovnali jsme. Záruba se v čiré hokejové euforii omylem odmlčel a já s kámošem hulákal jak na lesy.

Úžasnej mač dospěl do bláznivýho prodloužení tři na tři, ale gól nepadl a na řadu přišly nájezdy, které jsme i s trochou pověstnýho štěstíčka vyhráli.