Tohle čtení není vhodné pro škudlily. A už vůbec ne pro ty, co pohrdají těmi, kteří si doma sami neuklízí.

Málokterá věc uspokojí mojí přítelkyni tak, jako štiplavá vůně sava a čerstvě naklizenej byt. Jo! Ještě mokrá podlaha a krémy v koupelně srovnaný podle velikostí. Děsně miluje vyblejskaný pokoje, ale k smrti nerada uklízí. Uvědomil jsem si, že život je opravdu příliš krátký na to, aby musela neustále šůrovat. Vida! Těsně před dvouletým výročím našeho vztahu jsem se rozpřemejšlel nad tím, z čeho by mohla být celá paf. Nechtěl jsem jí však obdarovat kytkou – sice je to účinný, ale poněkud ohraný.

Jednoho pěkného večera jsem vyrazil s kámošema do kina – na film: Hodinový manžel. Už v průběhu filmu jsem si řekl: „to je vončo! Tenhle výdobytek dnešní doby bude ideálním dárkem!“ sotva jsem se vrátil domů, tak jsem okamžitě zamířil k počítači a ze zvědavosti vygoogloval termín – „hodinová manželka.“ V době všeprostupující emancipace, není údivem, že existuje i ženská varianta. Faktem bylo, že jsem danou službu rezervoval na další den.

A protože vím, jak je to se mnou těžký – sice občas zazlobím, ale nemyslím si, že bych byl nějakej grázlík. Myslím hlavně na to, že se o mě musí starat, abych nevypadal jak vagus – nároky partnerů se totiž zvyšují a proto se i v mém okolí hromadí případy rozpadajících se vztahů u empatických lidí. Oni jsou sice empatičtí, ale bohužel jen sami k sobě. Každý z nich si prosazuje to svý, místo toho, aby našli společnou řeč. Dnešní doba je možná fakt na hovno, když přeje těmto situacím.

Lidský schopnosti jsou fakt úžasný. A lidstvo jako celek toho dokáže hrozně moc, jen dystrofikovi stále ne a ne umožnit, aby mohl sám uklízet. I když nevim, zda je oč stát. Asi ne! Když vidím kolem sebe, jak je každej vyschízovanej během úklidu.

Byla středa, seděl jsem s přítelkyní u snídaně a najednou jsme zaslechli zvonek. Vtom moje ženuška odskočila otevřít. A zahlédli jsme jakousi paní, jak si vykračuje s kýblem, mopem a fůrou čistících prostředků. Vypadala docela sympaticky, jen se lehce ošklíbla nad hromadou nevyžehleného prádla, které tvořilo zátiší kuchyně. Situaci jsem odlehčil humorem: „je tu sice masakrální chaos, ale koneckonců bez něj byste neměla práci.“ paní se vytasila s ambiciózními plány na vyžehlení, vytření podlahy a pokud nebude moc zabordelená koupelna, vyšůruje i lustr.

„Miláčku, to si děláš srandu?!“ přítelkyně hlesla vyjeveně.
„Lásko, nedělám. Vždyť jsi byla apriori nasraná, při tom uklízení. Tak jsem si řekl, že bych ti mohl udělat radost!“ odpověděl jsem, načež přítelkyni zaplavilo štěstí – bylo na ní vidět, že je dojatá. A když bylo vše vyblejskané do vysokého lesku, včetně lustru, tak paní odkráčela z bytu.

„Hurá je pryč!“ zaradoval jsem se a přítelkyně mě křečovitě objala.