Je ráno. Právě se na mě usmívá hezká buchtička. Říkám ji, že bych potřeboval přivolat výtah, a pak čekám na její odpověď: „mile ráda.“ mačká mi tlačítko, který si nedokážu sám zmáčknout, přičemž zjišťuji, že má nohy do O. U novorozenců v tom však nehledám žádnou vadu. U těch se většinou jedná o naprosto běžný jev. Ale na ženských se mi to opravdu nelíbí.

Poté normálně vjedu do výtahu a zmáčkne mi patřičné tlačítko a já jen hloupě čekám. Uvnitř nedělám nic neobvyklého. Civím jen na sebe do zrcadla a povídám si sám se sebou. Prostě dělám jen to, co dělá ve výtahu každý normální člověk, který v něm jede sám. Když už se mi začne pozdávat, že výtah jede nahoru nějak moc dlouho, zhasne světlo. Dveře se ale naštěstí rozevřou a přede mnou stojí skupinka lidí. Mají soucitný výraz ve tvářích a nejistě na mě civí. Se svým električákem vystartuji jako zajíc po lajně koksu a pomalu začínám zjišťovat, že se ocitám ve druhém patře obchodního centra, do kterého jsem se potřeboval dostat.

Tím výtahem bych už nejradši nejel, ale NEJDE to. Jo, je to pravda. Jsem totiž hnanej představou kouzelného zážitku, kdy se mi v tom výtahu něco vtipného přihodí. Jednou jsem se uvnitř zasekl, podruhé mě přiskříply dveře, potřetí byl plnej lidí, kteří nesnesitelně smrděli, počtvrté byl v rekonstrukci a popáté zhaslo světlo.

Co mě potká příště? Mno…těžko říct. Třeba mi spadne zářivka na hlavu a budu se vozit nahoru, dolu – až do úplného skonání světa.