V pátek to již bylo devadesát osm let. Naše krásná republika je sice stařenkou, ale stále má mladé srdce. Slavili jsme den státnosti. Tehdy…před deseti lety, když jsme chodili ještě do školy. Vnímali jsme tento den pouhým volnem. Brali jej za ulívárnu ze školy. Už to máme za sebou, ještě že tak. Uff! Teď nám nezbývá nic jiného, než si mazat kolena opodeldokem. Těla již dospěla a hlava zmoudřela. Díky tomu považujeme tento den za velice podstatný. Vede nás k uvědomění si své identity, pokud možno být vlastencem – zkrátka hrdým Čechem.

Jak víte z nekonečně dlouhých hodin dějepisu český národ bojuje přes tisíc let o udržení na mapě světa a mockrát se strachoval o samotné přežití. Střídaly se doby temné i velkolepé. Desetitisíce Čechů položilo v tomto boji svůj život. Od Přemyslovců až po dnešek. Osmadvacátý říjen je, a měl by být znakem cti. Jedenkrát v roce, kdy si uvědomujeme, že jsme všichni společný „kmen“. Hnedka 29. 10. se do sebe opět klidně můžeme s vervou pustit. Ale 28. bychom si měli zavzpomínat na TGM, legionáře, prezidenta Beneše. Také naše vojáky bojující na východní i západní frontě a možná i dál, když se za minulostí ohlédneme. Zkrátka je to historie a kultura, co nás spojuje. Nikoli rozděluje.

Každoročně, jakmile se venku ochladí a listy se nám barví. Tak nastává jakýsi pokus o revoluci. Jednou to máte televizní krizi, podruhé zase studenti nesměli na Albertov. Letos strýček Brady. Ale vesměs se koukáme na stejné lidi, kteří téměř 20 let plkají něco “přechytralého“ a vzrušeně to hustí z obrazovky. Doslova patos, snaha o rozvášnění davů, overkill. Pokaždé, když zchladnou emoce vidíme zničehonic, že sami aktéři získali asi trošku něco jiného, než původně očekávali. Získali Zemana pijícího aperitiv proti virózce, pak zase marťana Špidlu nebo postaršího pána ze Slovenska, Babiše. Když kampaní ukázali z okna zdravícího Fischera, prý favorita prezidentských voleb. Dostali nakonec zase Zemana s hitem “Bubble bum“ s podtitulem “Máj juropín drým daz not inklud vič luks“. Co to bude dál? Že by nějaký další přihlouplý a použitý výlev z loutkového divadla?

Nám přijdou tyhle všechny taškařice trapné, jedna jako druhá. Ale letos je to ještě mnohem horší, než kdykoliv předtím. Zaprvé je to nevkusem. Máme tu skoro hlavního hrdinu “divadélka na oslavu 28. října“ lidoveckého ministra Helmuta-Hermana, jenž je známý svým opakovaným bratříčkováním na sudetoněmeckých srazech. Tedy s lidmi, pro něž byl 28. říjen tragédií, na kterou reagovali povstáním. Z celé té hrůzy a české krutovlády je osvobodili až Henlein, K. H. Frank a především sám Führer. Ještě mnohem větším nevkusem nám přijde, že revoluce na naších „streets“ dělá přece obyčejně prostý lid, že? To je snad normál. U nás je to, ale samej ministr, náměstek a další velké šarže. Vládnoucí věrchuška, matrjoška. Státní televize to taky se slávou celý týden vysílá. Bulvár k tomu loví nějakou tu kachnu. Takže se pak nedivte, že lidi co nám vládnou a ve Sněmovně vyhrávají jedno hlasování za druhým.  Jsou pod ochranou velkých masmédií. Pateticky se obracejí k ovčímu stádu, aby vládli ještě víc. A co se týče herce Bartošky, jenž vyzval k revoluci, neklidu a stávkám. Současná vláda ani ty předešlé moc nebičují, ty Vary.

 Ještě se k něčemu důležitému vyjádříme. Tady se opakovaně útočí na lidi, co mají na něco odlišný názor. Srážet všechny, co nejedou stejnou písničku. Zadupat a zesměšnit. My se ale nenecháme opíjet levným rohlíkem. Chutného piva je pro všechny dost. Pravda a láska nechť vítězí! Vzhůru, psanci! Nemáme co ztratit! Možná jen své pouta, v našem případě vozíky! Jaké politiky si zvolíme, takové je máme. Jsou obrazem valné většiny voličů. Lidé jsou pouhým stádem ovcí. Šílenství propadají ve stádech, čím větší, tím více. K rozumu přicházejí velmi pomalu, jeden po druhém. Raz dva a najednou z nich jsou tisíce dva, tři, ne-li mnohem více.

Dnes jsme psali o neoblíbené politice, jelikož se k tomuto významnému státnímu svátku hodí. Humorné řádky z našeho soudku přijdou opět příště 🙂

Žádné dohady, prosím!