Už je to tady! Půl roku uteklo jako voda a já se opět ocitám v zubní ordinaci. Děs běs přichází ve chvíli, kdy na svém električáku najíždím k lehátku. Navíc se musím soustředit, abych náhodou při všem svým „štěstí“ na sebe nepřevrhl stolek s „mučícími“ nástroji.

A jakmile si úspěšně proklestím cestičku přímo před doktora, tak s ním zničehonic navážu řeč: „Dobrý den, musím uznat, že tady máte dost stísněný prostory. Pěkně mě tady tím trestáte.“ mírně si postěžuji a on s nečekaným nadšením dodá tohle: „Taky zdravím, bohužel s těmi stísněnými prostory nic nenadělám. Ale pro změnu Vám můžu udělat prohlídku zubů.“ přičemž si já zakloním elektricky polohovatelný opěradlo vozíku, aby nade mě mohl navést stolek. Po provedení těchto úkonů, se ho ještě raději zeptám na jediné: „Mám se ještě víc zaklonit?“
„Ne, to bude stačit. Už klidně můžete otevřít ústa.“ řekne mi odhodlaně a nastaví si lampu, neboť chce mít dobrý přehled o mých zubech. Následně popadne zrcátko a vidličku (nebo jak se tomu říká), tou se mi začne rejpat v hubě.

A po chvíli zdravotní sestře pán doktor sdělí: „Šestka vlevo nahoře – kaz. Jinak čistý.“ „Dobře, píšu si.“ řekne sestra s bujným dekoltem a mne se okamžitě začnou dělat mžitky před očima. Nejspíš z té představy, že mi doktor bude opět působit nepříjemnou bolest.

„Jdeme do akce.“ dodá narovinu a já se začnu k tomu vyjadřovat: „A sakra!“ sotva co jen tohle dořeknu, tak zubař uzme zubní vrtačku z odkládacího stolku na dentistické serepetičky, přičemž se pustí do své rutinní práce.

Co se asi mohlo stát?

Co asi. Zmordovali mi, kurvy! A ještě jsem za to zaplatil hříšný prachy.