Bosé nohy kamaráda jdou za koly invalidního vozíku. Mého vozíku. Pošlapujou si úplně lehce po asfaltu rozžhaveném jako plotna. Samotného mě za něj pálí chodidla a tak se ho ptám: „Tebe to nepálí?“
„Ne. To si časem zvykneš.“ a má pravdu, dá se to vydržet, stačí se jen přemoct. Ale už si na to ani nevzpomínám, jaký to byl pocit chodit po rozpáleném asfaltu. Jenže pak přijde perná cesta: štěrková. Kamarád udělá pár kroku a zavrčí. „Co se děje, kamaráde?“ zeptám se starostlivě. „To nic, jen sem špatně došlápl.“ pousměje se a ještě mi řekne: „Hele, stejnak seš dobrej, jak si to na tom vozíku dáváš.“ 
„Stačí zatnout zuby.“
„Zastav se!“ řekne přísně kamarád Ondra. Tak se zastavím a on mi zuje boty. „Co to provádíš?“ zajímám se a on jen odpoví: „Uvidíš.“ vezme do ruky štěrk a přiloží mi ho k chodidlům. Píchá. Trochu to píchá! Vím, jaký to je zase pocit.